Povídky

Vždycky si tě najdu…

20. února 2014 v 20:20 | Abigail Osbourne
Uh, tak tohle jsem vyhrabala kdesi v útrobách mého exteráku :D. Tahle povídka (?) je z roku 2011 a skončila jsem s ní druhá na soutěži, o které jsem psala článek zde.
(udivuje mě, že tu ta povídka není, tak jí sem dávám, aby to tu nestagnovalo :D)
Buďte shovívavý, byla jsem ještě pískle, když jsem to psala ;)
Abby

Hra jež název "Flaška" nese

4. září 2013 v 19:51 | Abigail Osbourne
Toto je krátká povídka do právě probíhající literární soutěže blog.cz. Možná se někomu bude líbit :) (mě se nelíbí)
S láskou vaše Abby
_____________________________________________________________________

Taky znáte ten pocit vzrušující pocit, když otevřete novou knihu a ponoříte se do jejího světa? Ten pocit, když se jedna z hlavních postav chystá udělat něco lehkovážného a nebezpečného, aniž by dala na vaše rady? Nebo když nedej bože zemře a vy cítíte jako by umřelo i něco ve vás? To je jeden z důvodů proč miluji čtení knih. Náhle žijete životy zcela jiných lidí a příběhy ve vás vzbuzují ty nejhlubší emoce. Ach jak ráda čtu knihy.

"Hej, Moniko, pojď si s námi zahrát flašku!" přerušil mé úvahy kamarádčin křik. A i když se mi příliš nechtělo odcházet od otevřené knihy, souhlasila jsem.

Obvykle takovýmto společenským aktivitám příliš neholduji, ale musím přiznat, že mě to celkem bavilo. Při hře jsme se hodně nasmáli a měla jsem tak možnost trávit čas se svými přáteli. A když hrdlo lahve znovu ukázalo na mne, těšila jsem se na nadcházející úkol či otázku. Tentokrát jsem zvolila otázku a s úsměvem čekala, co to bude tentokrát.

"Moniko, pořád ležíš zavalená v knihách, tak by mě zajímalo, s kterou literární postavou by ses chtěla setkat?" zeptala se kamarádka, která roztáčela lahev.

Tato otázka mě z nepochopitelných důvodů zaskočila mnohem více, než kdyby se dotázala na něco z mého intimního života. Vždyť je tolik vymyšlených postav, které mám ráda a najednou si mám vybrat jen jednu? Hlavou se mi míhala jména jako Zafod Bíblbrox, Gandalf, Severus Snape či dokonce Ježíš .

Ale nakonec jsem rozhodně prohlásila: "Malý princ."

A na s podivem pronesenou otázku Proč? jsem odpověděla velmi prostě: "Byl tak maličký a přitom tak velký. Zdál se jako nevinné dítě, ale moudrosti měl více než lecjaký stařec. Mluvil s takovou lehkostí a vážností zároveň. A každé pronesené slovo se vám zavrtalo do srdce a odmítalo vylézt, dokud o něm nebudete přemýšlet. Chtěla bych prostě jen sedět a naslouchat."

Zatracen, neprosím...

13. února 2013 v 9:01 | Abigail Osbourne
Zatracen, neprosím…

Proč? Proč se to dělo právě jemu? Čím si to zasloužil? Copak tohle je nějaká spravedlnost? To nikoho nezajímala pravda? Ne, nad pravdou a spravedlností se už dávno nepřemýšlí. Pravda je příliš spletitá a bolí. Spravedlnost bývá slepá a ti co jsou právě u moci, sami určují co je pravda a co lež, co je spravedlnost a co zločin.
Ale přece, opravdu to nikoho nezajímalo? Copak to nikdo neviděl? Nikdo netušil, že je nevinný?
 
 

Reklama