Vždycky si tě najdu…

20. února 2014 v 20:20 | Abigail Osbourne |  Povídky
Uh, tak tohle jsem vyhrabala kdesi v útrobách mého exteráku :D. Tahle povídka (?) je z roku 2011 a skončila jsem s ní druhá na soutěži, o které jsem psala článek zde.
(udivuje mě, že tu ta povídka není, tak jí sem dávám, aby to tu nestagnovalo :D)
Buďte shovívavý, byla jsem ještě pískle, když jsem to psala ;)
Abby


DOLOREM
(původní název)

Ve dne, ve dne to jde. Ale jakmile se začne stmívat, začnu se cítit trochu divně. Tak nějak stísněně, když je tma. Deprese, smutek a návaly neuvěřitelného zoufalství, to je symbol mých nocí. To jsou ty chvíle, kdy nevím, jak dál. Už jenom z toho pocitu se tolik vyděsím, tolik se leknu, že je to opět tady, až se má deprese dvojnásobně prohloubí. Je to jakýsi reflex mého mozku, který nedokážu žádným způsobem ovládnout… a to mě také děsí.

Není mi to jedno. Denně si slibuji, že tohle je opravdu naposledy! Ale už ani nemám sílu lhát sám sobě, nedokážu to, prostě na to nemám! Ale kdo, řekněte mi: kdo mě potrestá za to, že jsem se opět neudržel a rozřezal si obě ruce do krve! Nebo hůř… kdo mi to odpustí? Kdo mi pomůže? Kdo? Nikoho nemám… S nikým se nemohu podělit o svou bolest.

Už nevím, jak bych se měl potrestat. Nebojím se bolesti! Ne té fyzické… podívejte se na moje ruce. Ty jsou toho důkazem. Už není kam bodnout. Už není kde pálit. Už není žádné místo, kam by se mohla uchýlit bolest, dávno jsem jí vyryl a vyšťoural na světlo, protože ji pronásleduji a vyhledávám ve všech jejích podobách a úkrytech. To ona se přede mnou schovává. Nenávidím se. Nenávidím se za to, že jediným východiskem, které mi pomáhá, je bolest! A bojím se chvíle, kdy se schová tak, že ji nedokážu nalézt. Bojím. Bude to snad znamenat, že už doopravdy nežiju? Nevím.

Chápu, že mě kvůli tomu lidé odsuzují. Nedivím se jim. Ale ty jejich řeči mi ještě víc ubližují. Jednou jsem se chtěl se vším svěřit. Neměl jsem komu a psaní do deníku už také nepomáhalo. Rozhodl jsem se hledat pomoc jinde. Napsal jsem článek o tom, jak moc mě mrzí, že jsem s tím vším začal. Prosil jsem, ať se toho každý vyvaruje, že z tohoto kolotoče není cesty zpět! A umístil jsem ho na web. Doufal jsem. Doufal jsem, že se najde někdo, kdo mě pochopí, poradí mi, přinejmenším si mě vezme jako odstrašující příklad nebo pomůže někomu kdo je na tom stejně jako já. Nestalo se tak. Dočkal jsem se jen nadávek, ošklivých komentářů a prosby, abych už tedy dále neobtěžoval tento svět a oběsil se. O to víc mě to mrzelo, když jsem se dozvěděl, že to řekl člověk, který mě znal a který musel vidět, jak trpím. I když… lidé jsou někdy slepí.

Často přemýšlím o smrti. Možná častěji než bych chtěl. Nemohu si pomoct, ale tohle téma mě velice zajímá. Myslíte si, že po smrti je nějaký další život, že existuje Bůh? Doufám, že ne! Nechtěl bych žádný život věčný, proto také ukončuji tento. Nehledě na to, že bych neunikl plamenů pekelným. Ale ty bych přijal raději, je to jen další forma bolesti.

Problém je v tom, že už nechci! Už prostě nemůžu! Nemám sílu. Každým dnem se to stupňuje. Každým dnem je ta bolest příšernější. Jak je možné, že se tolik bolesti dostane jednomu člověku? Co jsem udělal tak špatného? Netuším. Vím jen, že svět je kruté místo a jsme tu, abychom prohráli. Přemýšlím, proč bych vlastně měl ještě žít? A žiletka se mi opět zarývá do paže… bolest alespoň trošičku polevuje… Už mi neutečeš. Vždycky si tě najdu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 21. února 2014 v 8:25 | Reagovat

Tak to bylo teda pořádné psycho...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama